Výjimečný objekt dokládá historii solné obchodu, který v konečném důsledku ovlivnil podobu města.
Po roce 1547 byla do Čech na popud císaře Ferdinanda I. dovážena sůl z hornorakouského Gmundenu. Z Lince se sůl dopravovala povozy do Českých Budějovic, kde vznikl jeden ze tří velkoskladů soli, další byly zřízeny v Týně nad Vltavou a v Praze. Sůl mezi nimi byla dopravována po vodě. Vzhledem ke zhoršenému stavu vodní cesty na konci 16. století byla sůl z Budějovic do Týna dopravována loděmi, potom v Týně byla přeložena na vory, na kterých pokračovala dále do Prahy. V Týně byla císařská solnice na pravém břehu Vltavy postavena v letech 1592-1593 italským stavitelem Vogarelli Vincencem.
Po zákazu dovozu bavorské soli v roce 1707 byl zvýšen objem dovážené gmundenské soli. Stará solnice přestávala kapacitně stačit, a tak byla v letech 1706–1708 postavena nová solnice na levém břehu Vltavy. Obdélnou barokní novostavbu částečně usazenou ve svahu pravděpodobně postavil italský architekt Antonio de Alfieri. V solnici se skladovala císařská sůl, která se částečně prodávala přímo na místě a část expandovala dále do vnitrozemí. Po zrušení státního monopolu na dovoz soli v roce 1830 ztratila solnice význam. V roce 1831 zakoupil nepotřebnou císařskou solnici včetně staré solnice českobudějovický loďmistr Adalbert Lanna starší, který zde vytvořil loděnici. Firma Lanna zde stavěla lodě pro vlastní potřebu až do roku 1889. Adalbert Lanna mladší věnoval v roce 1891 obě budovy týnecké chudinské nadaci. Loděnici si od města pronajímal Jan Šílený, který jí zakoupil v roce 1892 a založil zde rodinou firmu „Loděnice Jan Šíleny, stavitel lodí“. Firma si svou kvalitou výroby velkých nákladních lodí postupně vybudovala pevnou pozici v loďařském oboru a dodávala lodě mnoha podnikům v Čechách, Německu a Polsku. Areál loděnice dokázal Jan Šílený plně využít pro produkci své firmy a pro podnikání. Přízemí budovy sloužilo pro výrobu menších plavidel a jako sklad dříví a fošen pro stavbu velkých lodí. První patro částečně sloužilo jako sklad a zbývající prostory Šílený pronajímal. Pozemky kolem loděnice upravil na staveniště pro velké dřevěné nákladní lodě. Po první světové válce byla firma přejmenována na „První česká loděnice Jan Šíleny a synové“. Loděnice byla znárodněna v roce 1949 a rodině Šílených odebrána v roce 1954. Objekt solnice byl předán místnímu zemědělskému družstvu, které zde skladovalo obilí. V roce 1992 byl objekt v restituci vrácen původním majitelům.
Starší solnice na pravém břehu pustla a před druhou světovou válkou ustoupila stavbě obecního bytového domu. Objekt solnice na levém břehu je od roku 1958 památkově chráněn. Malby mořské panny a dvou lvů se solnými bečkami na fasádě pocházejí zřejmě z 1. poloviny 19. století. Československá vlajka na malbě s pannou byla dodatečně domalovaná ve 20. letech 20. století. Malby byly v roce 1979 zrestaurovány akademickým malířem Karlem Mezerou. Současný stav nemovité kulturní památky je značně zchátralý.
Audio – vizuální záznamy
Textové zdroje
